4.10. 1957 byla úspěšně vypuštěna první družice. A dnes je tomu tedy 60 let. Téměř každý asi ze školy ví, že se jmenovala Sputnik 1 a zná i její charakteristickou podobu (koule s anténami). Ačkoliv z funkčního hlediska šlo o velmi  jednoduché zařízení, kdy hliníkový obal o průměru 58cm obsahoval jen vysílačku, ventilátor a baterii a trčely z toho 4 antény až s 2,9m délkou, jeho historický význam je obrovský a znamenal začátek zcela nové éry lidského bádání, ale vlastně i života jak je známe dnes. V současnosti jsou umělé družice naprosto nepostradatelné a běžně používané téměř každým z nás. Sputnik 1 byl úspěšným testem ruských raket, a tedy schopnosti vynést objekty do Vesmíru. Družice sama vážila necelých 84kg z toho více než 50kg připadalo na baterii. Ta měla napájet družici minimálně 14 dní.

Účelem družice nebyl jen test technické schopnosti raket dopravit věci na oběžnou dráhu, ale také politická demonstrace síly tehdejšího SSSR a první velký úspěch v závodu o vesmír, na který navázalo několik dalších, včetně historického prvního letu člověka do Vesmíru. Sputnik 1 vysílal charakteristický signál, který bylo možné zachytit radiostanicemi na zemi každým, kdo mě patřičné vybavení. Sověti vydali i veřejné návody pro celý svět, jak na to, což samozřejmě v tehdejším studené válce bylo velké vítězství SSSR. Mimochodem, sonda se dala za určitých okolností vidět ze Země pouhým okem díky reflexnímu povrchu.

Sputnik 1 vydržel fungovat 22 dní, než se vybila baterie. Na orbitě ale kroužil 3 měsíce. Nakonec v lednu roku 1958 shořel v atmosféře. Kopie a realistické makety sondy jsou dnes k vidění téměř v každém významnějším technickém muzeu po celém světě. Ještě v listopadu 1957 SSSR vypustilo Sputnik 2, do kterého dokonce nacpali psa Lajku a ten se tak stal vůbec prvním tvorem ze Země na její oběžné dráze. Lajka ale žila jen několik hodin, než zemřela na stres z přehřátí, protože v kabině se porouchal stabilizátor teploty. Sputnik 2 pak shořel v atmosféře v dubnu 1958. Následovala řada dalších již podstatně dokonalejších ruských i amerických družic vybavenými měřícími přístroji, kdy už se naplno rozbíhal závod o Vesmír, ve kterém nejdříve vyhrávali Rusové (VOSTOK 1 a Jurij Gagarin 12.4.1961), následně se však do závodu pořádně opřeli Američané (Apollo 11 – přistání na Měsíci 20.7.1969) a dál už to asi všichni známe :).

Ačkoliv se tedy může zdát 60 let jako dlouhá doba, přeci jen tak dlouhá doba to není. Co ale tehdy byl historický mezník a začátek zcela nové lidské éry, to je dnes téměř samozřejmostí. Bohužel za těch 60 let se povedlo lidstvu přitom všem udělat pořádný nepořádek nejen na Zemi, ale i na oběžné dráze. Na ní zůstala velká spousta satelitů, kusů raket a dalších věcí, které navíc při kolizích vytvářejí další úlomky. V současnosti je nepořádek na oběžné dráze jedním ze zásadních problémů v dalším vývoji a zkoumání Vesmíru, protože je nebezpečný pro nové satelity a lidské posádky. Navíc jsme v současnosti na technologie a možnosti, které nám umožňují satelity na oběžné dráze navyklí. Téměř každý z nás je používá, asi nejjednodušší příklad je navigace pomocí GPS a brzy i Evropského Galilea (30 družic) s čím souvisí řada dalších služeb a technologií. Ve hře je také systém globální komunikace a rychlého internetu, kdy hned několik společností usiluje o vytvoření celé sítě satelitů, poskytující internet a signál všem na celém světě všude, což se zdá být další velký krok, který nás čeká. Díky satelitům zmizely z map světa poslední bílá místa a dnes se před satelity v podstatě nikde neschováte. A přitom je to jen šedesát let, kdy to všechno začalo …