 Dnešní článek se bude tak trochu vymykat běžnému obsahu hardwarového serveru, protože se nepodíváme na zoubek ani nové mechanice, ani disku či základní desce, ale přímo tobě, internetovému čtenáři, který navštěvuje weby zabývající se problematikou počítačů, čte testy, recenze a také je patřičně komentuje.
Cesta do hlubin internetového čtenáře...
Úvodem
Ano, jsi to právě ty vážený čtenáři, čtivší tyto řádky a nepochybně přemýšlející nad tím, jestli má smysl tento, již na první pohled kontroverzní článek číst dál, nebo bude lépe se z bookmarků svých oblíbených serverů raději přesunout jinam a přečíst si něco důležitějšího o new procesorech, nebo dalším vývoji grafických karet. Pokud se ale rozhodneš číst dál, tak věz, že jednáš na vlastní nebezpečí a slabší či výbušné povahy by měli mít rozhodně po ruce mobil s předvoleným číslem 112.
Moje maličkost
První odstavec máme za sebou a v tom druhém budeme pokračovat opět velmi netradičně a to tím, že se jakožto autor tohoto článku představím a řeknu vám něco málo nejenom o sobě, ale i o tom, proč jsem se tento článek rozhodl napsat. Jmenuji se Hidden, čímž bystrému čtenáři naznačuji, že rozhodně nemůže počítat s tím, že bych sem napsal své skutečné rodné jméno a příjmení. Pokud ale nutně potřebujete i druhé jméno, můžete si za Hidden doplnit třeba Dangerous. Takže teď už se známe, jsem Hidden „and" Dangerous a píšu článek, který nemá za cíl nic menšího, než vás nechat pohlédnout do zrcadla, ve kterém byste měli spatřit svoji tvář. Jaký hrozný onen pohled bude, už záleží jenom na vás a na skutcích, které jste dosud na internetovém plátně vykonali.
Cože? Pořád vám to nedochází? Tento článek, je opravdu o čtenářích internetových magazínů, ale protože jsme na serveru, který se zabývá primárně hardwarem, vynecháme z toho velkého balíku všechny zamilované v seznamkách, obdivovatele kultury, hudby i úchyláky, kteří líčí na mladistvé. Ponecháme zde pouze čtenáře zajímající se o softwarovo-hardwarovou stránku svých plechových miláčků, které někteří láskyplně nazývají písíčky a kompy, zatímco jiní plečkami a šroťáky.
Moje maličkost se na internetu pohybuje už hezkou řádku let. Jestli dobře počítám, tak už to bude skoro 8. Internet v naší malé zemičce během posledních let neskutečně vyrostl a nejednomu by se po 2-3 letech v jeho službách mohlo zdát, že už je zde celou věčnost, ale 8 let je celkem hodně. Stačí se ohlédnout zpět a podívat, kdy vznikly naše první hw servery. Počítačům se ale věnuji podstatně déle a to už více než 16 let a mohu se pochlubit tím, že jsem zažil zlatou éru 8 bitových ZX Specter, Atari, byl jsem i hrdý majitel Amigy a vlastně postupně z PC 286, 386, 486, Pentií atd. dospěl až k dnešním více jádrovým dravcům.
Také jsem určitou dobu patřil do skupiny pravidelně píšících autorů našich předních hardwarových serverů, takže mám zkušenosti jak s psaním, tak s vámi, čtenáři. Už tenkrát jsem chtěl napsat podobný článek jako je tento, ale popichovat čtenáře v té době nebylo žádoucí. Naopak. Nechat do sebe rýpat v komentářích u článku od Greenhornů, bylo málem zakotveno v autorské smlouvě. V současnosti patřím mezi tzv. usery (user = uživatel), kteří velmi pravidelně, vlastně by se dalo říci denně, navštěvují celou řadu hw serverů, prodírají se mezi tou záplavou novinek, recenzí, testů a hltají vše, co je z této oblasti zajímá.
Tady možná překvapím některé šéfredaktory těchto magazínů, kteří si myslí, že čtenáři, kteří navštěvují jejich stránky, už nikam jinam nechodí a spokojí se s tím, co najdou u nich, ale mohu je ubezpečit o naprostém opaku. Jejich boj o čtenáře, který začíná u mazání odkazů v komentářích a končí pomluvami konkurence v recenzích samotných, je v tomto směru lichý. Zamáčkněte slzu v oku a podívejte se na západ od našich hranic, kde konkurence ve stejném oboru velmi dobře spolupracuje a o čtenáře bojuje nikoliv restrikcemi a planým tlacháním, ale kvalitou svých článků.
Tak a pomalu se dostáváme k meritu věci. Součástí těchto recenzí, článků a testů jsou většinou i komentáře, které nám, userům, umožňují vyjádřit se k tomu, co autor napsal, případně i k podstatě nebo myšlence obsahu. A že se tam občas dějí skutečnosti, nad kterými nejeden kroutí hlavou, mi jistě dáte za pravdu. Urážky, sprosťárny, vulgarismy, vyhrožování, zesměšňování, hnidopišství, bazírování na maličkostech, vytahování se na druhé, pomlouvání, stavění pomníků, diskuse mimo téma atd. Napadá mě ještě spousta příměrů, ale proč plácat drahocenným časem a místem na něco, co stejně většina z vás zná, protože se s tím buď již setkala, nebo patříte k té minoritě, která má na výčtu předchozího svůj nemalý podíl. A právě o této skupině userů dnes budeme psát především, protože to nejsou jenom autoři článků, kdo tvoří internetovou kulturu, ale i jejich ne/vděční čtenáři.
http://www.whatonearthcatalog.com/
Slušňák nebo věčnej nespokojenec?
Já osobně čtenáře dělím na dvě základní kategorie. Ta první zahrnuje drtivou většinu (určitě přes 90%) a jedná se o lidi, kteří z toho co si přečtou, vyvodí vnitřně nějaký závěr, ale nemají žádnou potřebu svoje dojmy a názory sdělovat v komentářích zbytku světa. Ať už se jim článek líbí nebo ne, nechají si to pro sebe. Majitelé serverů a webů, kteří provozují na svých stránkách internetovou reklamu, z tohoto převládající typu "možná" až tak velkou radost nemají. Takový človíček totiž přijde, pročte pár stránek a zase na pár dní zmizí (nebo taky napořád). Zatímco čtenář, který z nějakého důvodu napíše komentář, se i několikrát za den vrátí, aby se podíval, zda na něj nebyla nějaká reakce, kterou není možno ponechat bez odezvy. Každý takový návrat se samozřejmě počítá jako vítaná imprese navíc, která zvyšuje statistiku návštěvnosti, počet přečtených stran a v neposlední řadě i peníze za reklamu.
Druhá kategorie internetového čtenáře má sice podstatně menší základnu, ale o to hlasitější, dravější a také členitější. Proto je nutné ji rozdělit do mnoha podskupin, které sice mají jednoho společného jmenovatele (potřebu psát komentáře), ale celou řadu rozdílných charakterů, které si v následující části článku přiblížíme.
Rozdělení čtenářů do kategorií
Slušňák je vítaný čtenář internetových diskusí, píšící věcně a bez emocí. Většinou se nevyjadřuje k věcem, kterým nerozumí, nemá to totiž zapotřebí. Když už něco napíše, tak je to také většinou pravda, protože má s popisovanou věcí zkušenosti. Nikdy nekomentuje drobné chybičky v textu, jako jsou čárky nebo chybějící písmenka a pokud píše kritický komentář, tak ho napíše slušnou formou.
Věčný tazatel není uživatel, který má problém s počítačem, vyzkouší všechno možné i nemožné a teprve potom přesně popíše, co vyzkoušel včetně svojí konfigurace a žádá v komentářích pod článkem o radu. Je to přesně naopak. Jeden pád systému nebo jedno špatně vypálené DVD je okamžitě důvodem, proč položit dotaz v komentářích, které mnohdy ani s původním tématem nemá nic společného, nehledě na naprosto minimální informace v dotazu samotném obsažené. Otázka má většinou tuto podobu: „Mechanika mi nechce vypálit DVD, co s tím?", nebo „Počítač se mi samovolně restartoval, co mám dělat?", „Zmizel mi kurzor u myši, kde ho najdu?". Ten, kdo se snaží Věčnému tazateli pomoci, musí většinou položit spoustu doplňujících otázek, aby nakonec zjistil, že kurzor zmizel v důsledku vytaženého kabelu od myši, počítač se restartoval, protože onen uživatel strčil špejli do malého otvoru pod tlačítkem POWER, o kterém nevěděl, že se jedná o RESET a mechanika nezapisuje na DVD, jelikož vložené médium není prázdné.
.
.
.
Pokračování článku najdete na CDR-hard.cz zde
|
len netusim coho je zkratka RH pri Syndrom RH, myslim si ze kazdy si uz vyskusal viacej tych kategorii v zivote 
(sa normalne bojim pisat tych smiles aby som zase nezapadol do tej kategorie 
Jedinou shodu obou článků jsem našel v místě nazvaném Ideální novinář, kde je obhajován recenzent co by osoba, která to taky nemá jednoduchý. Všechno ostatní je naprosto odlišné. Uznávám ale, že pointa článku je velmi podobná a moonfear má moji omluvu. Příště to ale chce napsat odkaz hned, vyGooglovat by ho jistě nebyl problém...
