Fandové druhoválečných strategií se dočkali. Po mnoha letech přichází třetí díl Company of Heroes a vydáme se v něm válčit do středomoří, na Africkou a Italskou frontu. Na úvod je třeba říci, že Company of Heroes je série her pro menší, ale o to zapálenější publikum a tvůrci přesně vědí, pro koho je dělají. Takže se hlavně soustředili na to, co funguje, co mají hráči téhle série rádi. A tak po téměř dekádě tu máme opět strategické orgie pro fandy vojenské historie a kvalitních originálních RTS, nově s prvky tahové strategie.
Jako obvykle jsme se tedy na DDWorld.cz podívali nejen na samotnou hru a jaká je, ale také ji protáhli naším testlabem a otestovali výkon GPU a CPU. Jak tedy Company of Heroes 3 dopadlo?
Gameplay
Příznivci série budou více než spokojeni, nováčci možná trochu přehlceni, ale mohu na úvod říci, že jde o velmi návykovou, velmi zábavnou strategickou hru, nad kterou si rádi a dlouho budete zábavně lámat hlavu. Ještě raději, pokud jste fanoušci vojenské historie a strategie, protože tvůrci samozřejmě věnovali značnou pozornost propracování jednotek hned čtyř států i náležitou pozornost historickým místům, slavných bitev. Nicméně tvrdit, že Company of Heroes 3 je jako výlet historií, by bylo přehnané. Je to stále počítačová hra, takže v tažení Afrikou a Itálií máte relativně volnou ruku. Můžete se tedy v roli vrchního velitele rozhodnout sami, jakým směrem, jakými jednotkami a jakým stylem se vydáte.
Hra trochu připomíná hry ze série Total War, kdy je tu hlavní tahová strategická mapa, kde provádíte na střídačku tahy vy a váš protivník, budujete jednotky, oslabujete nebo opevňujete pozice a celkově musíte samozřejmě zvládat management jednotek a surovin. Nicméně není to tak komplexní a propracované jako v Total War, zejména je zde mnohem menší důraz na budování, hlavně jde o válčení a posuny jednotek. Nicméně to neznamená, že můžete zcela zanedbávat logistiku a zásobování. To samozřejmě vyhrává válku, o čemž se v současné době přesvědčují jen pár set kilometrů od nás v reálném velkém válečném konfliktu.
Zejména v pozdějších fázích hry, kdy bojujete na širší frontě s více jednotkami a nepřítel se opevňuje, či podniká protiútoky, je to docela zajímavé a rozhodně si strategicky zauvažujete. No a pak jsou tady mise, tedy real-time strategie, kdy na parádně zpracovaných mapách přímo ovládáte jednotlivé samostatné jednotky. Každý národ má samozřejmě vlastní specifické. Mapy, zejména ty historické (místa slavných bitev), jsou parádně vyvedeny, musíte tak brát v potaz jednotlivé terénní prvky, kryty apod. Ovšem pozor, prostředí je samozřejmě výrazně zničitelné, takže mapu můžete rozbombardovat opravdu řádně.
Pozice, krytí jednotek, výškové profily, aktivace speciálních dovedností, udržování surovin a zdraví, prostě všechno hraje roli. A udělat drahou chybu je velmi jednoduché. Nepřátelská AI, nebo v multiplayeru i ostatní lidští hráči, vám rozhodně dají zabrat. Mise jsou různého druhu, není to jen najdi a znič nebo obsaď, ale také třeba záchrana jednotek, přepady apod. Tvůrci se docela snažili.
Vedle misí jsou tu také četné „náhodné střety“, což jsou tedy víceméně opakující se bitvy náhodně po celé mapě, kdy vás většinou přepadne nepřítel, nebo vy jeho. V pozdějších fázích jich můžete mít i více za jedno kolo, což s ohledem na jejich náhodné generování z poněkud omezeného počtu map, se trochu rychle okouká. Ale tak nějak to asi ke stylu hry obsahově patří.
Velkou pozornost je tak třeba věnovat možnostem vylepšování jednotek, využívat možnosti průzkumu, obrany a odemykání nových typů jednotek. Současně můžete získávat zajímavé taktické herní bonusy, pokud budete poslouchat toho, kterého poradce apod. Musíte tak často rozhodovat kterému plánu, kterému směru dáte přednost, současně někdy i co obětovat, protože nemůžete pomoci a zachránit v daném počtu omezených tahů všechno. Důraz na relativní realističnost je tedy znát, a jakkoliv zejména pro nováčky může hra působit velmi složitě, když jí dáte šanci, odmění se návykovou hratelností, kdy má přesně ono „ještě jeden tah a jdu spát“.
)
)
)
)
)
)
